Předpokládá se, že Filipínské umění Eskrima pochází z Indie a bylo na Filipíny přeneseno lidmi cestujícími z Indonésie přes pevninský most známý jako souostroví Riouw, který spojoval Malajský poloostrov se Sumatrou, a přes další pevninský most spojující Malajsii s Filipínskými ostrovy. Indonézské Tjalakele a malajské Silat Melayu jsou dvě formy boje, o kterých se traduje, že s nimi byli Filipínci seznámeni díky těmto nyní potopeným trasám.

V devátém století dynastie Tang dovážela zboží na Filipíny z východní Asie a Malajsie. A právě bojové metody těchto zemí, Kuntao a Silat, měli značný vliv na vývoj Kali, které je "mateřským" uměním Filipín. Legenda praví, že deset Datuů (náčelníků) opustilo Borneo a usídlilo se v Panay, kde ve dvanáctém století založili Bothoan. Bothoan byla škola, kde Datuové vyučovali Kali spolu s univerzitními předměty a zemědělstvím. Byl to jakýsi druh přípravné školy pro kmenové vůdce.

Během čtrnáctého století přišla třetí migrace Malajců a Filipínců. Tito přistěhovalci byli předkové muslimských Filipínců (Moro) z Mindanaa a Sulu. Začali šířit své kulturně-náboženské názory a spolu s nimi i Kali systémy, které využívali chladné zbraně rozličných délek. Datu Mangai má zásluhu na rozšíření umění Kali na ostrov Mactan; o Sri Bataugongovi a jeho synovi Sri Bantug Lamayiovi se říká, že přinesli toto umění na ostrov Cebu během Majapahitského impéria. Raja Lapu Lapu, syn Datu Mangala, během neustálých bojů a válek vyvinul svůj vlastní podsystém Kali známý jako Pangamut. V šestnáctém století se on a Raja Humabon, syn Sri Bantug Lamayie, dostali do sporu. Ten vyústil ve vyhlášení války, když Lapu Lapu obvinil Humabona z neoprávněného držení půdy, která patřila jeho otci. Tato válka se však nikdy neuskutčnila, neboť Filipíny byli neočekávaně navštíveny portugalským objevitelem Fernandem Magellanem.

Na počátku šestnáctého století Španělé vyplouvali na moře, aby hledali západní cestu přes Tichý oceán do Indie. Flotila lodí kapitána Fernanda Magellana náhodou narazila na neznámé souostroví. 16 března 1521 Magellan dorazil na ostrov Samar. Rozhodl se, že bude nejlepší počkat s útokem a přistál tedy na nejbližším ostrově. Tento ostrov byl neobydlený a tak se zde Magellanova flotila utábořila na několik dní potřebného odpočinku.

18. března Španělé zaznamenali několik domorodých lodic blížících se k jejich flotile. Velitel Magellan, který v tom uviděl nezvyklou příležitost, je přátelsky uvítal. Přátelství se rozvinulo a domorodí ostrované seznámili Magellana se jmény okolních ostrovů, které tvořili souostroví. Za pomoci lodního kněze, Magellan pokřtil Raju Kolambu, náčelníka Samaru, a také Raju Humabona, náčelníka Cebu, obrátil je na katolickou víru a učinil z nich španělské poddané.

27. dubna Magellan vedl výpravu na blízký ostrov Mactan v naději, že se jej zmocní a daruje ho Rajovi Humabonovi. Naneštěstí on a 49 dalších španělských konkvistadorů, kteří se vylodili na ostrově, museli čelit 1050 ostrovanům, vedených Rajou Lapu Lapuem, ozbrojených oštěpy z bambusu vytvrzeného v ohni s železnými hroty a špičatými, ohněm vysušenými kůly.  Mnohonásobně přečíslen byl Magellan zabit oštěpy a šípy Lapu Lapuových mužů.

V roce 1543, Ruy de Villalobos, plavící se z Nového Španělska (Mexika), přistál jižně od Mindanaa, a pojmenoval celé souostroví FILIPÍNY po králi Španělska Filipovi II. Teprve roku 1565 Miguel Lopez de Legazpi pověřený Filipem II., kolonizoval ostrov Cebu a zabezpečil jej. Když Španělé cestovali roku 1570 na ostrov Luzon, nalezli jej obydlený filipínskými, čínskými a indonézskými smíšenými kulturami, a po svém příjezdu museli čelit Kalistům (válečníkům ovladajícím Kali), kterí bojovali metodami, které pro ně byli neznámé. Ale Španělé, vyzbrojení puškami, obyvatele Luzonu porazili. Od té doby bylo umění Kali zakázáno, nicméně stále praktikováno a zdokonalováno hrstkou vyvolených. Tato umění byla pak uchovávána v domorodých rituálních tancích zvaných sinulog, které napodobovali boj s mečem. Ironií bylo, že tyto tance byli často předváděny pro pobavení Španělům.

Kalistové trénovali své umění pilně a proto dosáhli extrémní přesnosti, rychlosti a hbitosti. Tyto vlastnosti byly nezbytné. Bylo vyvinuto a zdokonaleno mnoho úderů na nervová centra těla a končetin, protože španělské meče byli ostré a snadno přesekávali filipínské dřevěné zbraně. Tyto techniky dovolovali Kalistům odzbrojit a vyřadit z boje jejich protivníky rychlými útoky.

Během 330 let španělské nadvlády, po mnoha potyčkách se španělskými šermíři a po pečlivém pozorování, se umění Kali změnilo. Mnoho tréninkových metod bylo vypuštěno a mnoho nových technik a pojetí přibylo. Toto, spolu s vlivem španělské kultury a jazyka, podnítilo rozvinutí Eskrimy (aka Arnis de Mano).

Byly to právě španělské systémy boje s rapírem a dýkou, které měli největší vliv na vývoj Eskrimy. Použití množství úhlů útoku právě tak jako to, co dělá tradiční Eskrimu jedinečnou, to vše bylo ovlivněno Španěly. Je také zajímavé si povšimnout, že ačkoliv Tagalog je národní jazyk Filipín, mnoho mistrů Eskrimy v současnosti vyučuje toto umění ve španělštině.
 

ZBRANĚ

Filipíny, Indonésie a Malajsie mají jedny z nejrozmanitějších chladných zbraní na světě. Někteří historikové seskupují tyto tři země do jediné: Malajského světa. Podobnosti v jazyce, kultuře a rasovém původu někdy jsou jen těžko rozlišitelné díky koloniálnímu vlivu v minulosti a politickým hranicím, které existují dodnes.

Indonésie byla okupována holandskýmy kolonisty, Filipíny španělskýmy konkvistadory a Malajsie Britským Impériem. Porobení těchto zemí vyústilo v mnoha krajinách v krveprolití. Na Sumatře, Acehové a Menangkabawsové mají dlouhé seznamy vzpour proti Holanďanům. Bugisové ze Sulawesi způsobovali kolonizátorům také mnoho problémů. Na Filipínách byly bitvy s islámskými Filipínci (Moroi) téměř nekonečné. Španělé byli neúprosní ve vedení válek s těmito "divochy a neznabohy s krisy". Nakonec, po třech stovkách let neúspěchů, španělští dobyvatelé přenechali zemi dalším kolonizátorům - Američanům.

Moroové upřednostňují chladné zbraně. Nejproslulejší jsou kris, barong a kampilan. Tyto sečné zbraně jsou používány je pro boj. Čepele se liší velikostí a váhou, aby vyhovovaly jednotlivým válečníkům. Rukojeti jsou ze dřeva jako je bunti, což je tvrdé dřevo z kořenů určitého stromu.

Zbraně jako kris vznikly na Jávě a rozšířily se na různé ostrovy Madury, Bali, Sumatry a Sulawesi...pravděpodobně během Majapahitského Impéria. Moroové z jižní části Filipín přetvořili indonézský bodací kris na sečný bojový meč. Morojský kris se stal symbolem autority mezi Sultanáty, které existovali potom. Morojský kris je excelentní meč pro boj s více nepřáteli, protože jeho oboustranná čepel může být použita v jakémkoliv směru.

V Indonésii, se kris vyvinul v mystickou zbraň a je spojován se mocí, magií a bohatstvím. Dnes existují doslova stovky tvarů čepelí a pamorů (vrstvení na ostří) a některé z nich jsou velmi krásbé umělecké práce. Beras wutah nebo rozsypaná rýžová zrna jsou nejčastější pamory, které jsou někdy nazývány náhodné vzory. Indonézský kris normálně nemá ostří, neboť je to bodná zbraň.

Morojské barongy mají odlišný vývoj. Vzhledem k nulovému výskytu lidových modelů se zdá, že barong prošel pozdější transformací na bojový neč než kris. Jeho zahnuté ostří a poměrně široká čepel z něj dělají zbraň s děsivou sečnou silou. V porovnání s ostatními zbraněmi se s ním velmi lehce manévruje. Barongy lze nalézt na ostrovach Zamboanga, Basilan, Sulu, na jižním konci Palawanu a Sabahu a na severním Borneu. Mezi Morojskýmy kmeny Tausug, Samal a Yakan je to oblíbená zbraň pro boj zblízka muže proti muži.

KALI / ESCRIMA / ARNIS

Kali, Eskrima a Arnis jsou názvy domorodých filipínských bojových umění, zejména pro umění používající zbraně. 'Arnis' a 'Eskrima' (nebo 'Escrima') mají původ ve španělštině, zatímco 'Kali' se objevuje v různých předšpanělských dialektech.

Někteří odborníci tvrdí, že Arnis je termín používaný v severní části ostrova Luzon, Eskrima se používá obvykleji ve střední části Filipín jako je Cebu City a Kali je používáno na jižním ostrově Mindanaa. Mnozí z těch, kteří říkají, že Kali je název pro jižní styly, prohlašují, že jelikož Mindanao nebylo Španěly nikdy dobyto v takovém rozsahu jako zbytek Filipín, Kali se nejvíce podobá předšpanělským uměním této oblasti a je ucelenější (pokrývá více možností boje). Jsou i tací, kteří tvrdí, že slovo Kali je jeden z pokusů současnosti jak bagatelizovat vliv Španělů a jiných Evropanů na filipínská bojová umění, a někteří zacházejí ještě dál a řadí Kali do "filipínsko-amerických" stylů.

Nicméně většina lidí si myslí, že na slovech nezáleží - každá vesnice, a dokonce každý mistr, má odlišný styl, a proto co je důležité je zda studujete Illustrisimův, Caballerův nebo Cabalesův styl a ne zda studujete Eskrimu nebo Kali.

Filipínská bojová umění jsou výsledkem interakcí španělských a patrně italských stylů boje mečem (pravděpodobně sek a bod spíše než šerm) s domorodými uměními, které existovali dříve. Ačkoliv španělský vliv je nejpatrnější, jsou zde důkazy o italském vlivu a pravděpodobně i vlivu dalších evropských žoldnéřů vyskytujících se na Filipínách, kteří zřejmě používali a vyučovali své vlastní nativní bojové styly.

Na Filipínách existuje mnoho rozdílných stylů bojových umění, ale hlavní kategorií dělění může být dosah boje. Largo Mano styly preferují delší vzdálenost od protivníka a požívají načasované a umístěné útoky na ruce protivníka s cílem odzbrojit ho. Corto nebo Serrada styly naopak mají tendenci se na protivníka natlačit a doufat, že ho zastihnou nepřipraveného a omezí mu akční rádius, přičemž oni sami se ve stísněném prostoru dobře orientují. Ostatní styly preferují něco mezi oběma jmenovanými styly. Pak jsou zde styly jako Lameco Eskrima, které se zaměřují na všechny vzdálenosti. Jméno tohoto stylu je dokonce složeninou ze slov (La)rgo Mano, (Me)dio, and (Co)rto.

Různé filipínské styly obvykle pokrývají některé nebo všechny následující oblasti:
 

• jedna tyč nebo dlouhá zbraň,
• dvě dlouhé zbraně,
• dlouhá a krátká zbraň (meč a dýka),
• dýka,
• dvě dýky,
• krátká tyč nebo oboustranná dýka,
• ruce,
• kopí/dlouhá hůl, dvě dlouhé zbraně v obou rukou,
• pružné zbraně (sarong, bič),
• vrhací zbraně,
• střelné zbraně (luk...),
• léčitelská umění.

Další rozlišení, které je možno použít je, že některé styly jsou navržený spíše pro boj zbraní (meč, dýka, kopí) a jiné spíše s tyčemi. Některá umění jako např. Sayoc Kali se téměř výhradně soustřeďují na nůž, zatímco jiná např. z rodu Balintawak Eskrima, zaměřují se jen na použití jedné tyče. Právě tato vyhraněnost některých stylů může vést k pojetí Kali jako komplexnějšího stylu než je Arnis či Eskrima.

Rozlišujícím prvkem všech filipínských umění je použitá geometrie. V úderech, obranách a pohybu jsou různé linie a úhly velmi důležité. K dalším prvkům patří nezávislé používání rukou a rukou a nohou nezávisle na sobě, což je považováno za vysoký stupeň dovednosti.

Filipínské styly klasifikují útok ne podle toho jakou je veden zbraní či technikou, ale podle směru jeho energie - např. útok na hlavu je obvykle analyzován slovy "vysoký příčný úder". Úder na břicho je řešen stejně jako přímý bod nožem na stejnou oblast. Studenti se učí jak se s touto energií vypořádata a pak tuto znalost aplikují s drobnými úpravami podle typu a délky zbraně, kterou je veden útok.

Filipínská umění kladou velký důraz na práci nohou, mrštnost, a držení těla. Stejné zásady jsou aplikovány na podobné situace v rozdílných vzdálenostech od soupeře a to dělá porozumění těmto zásadám velmi důležitým. Filipínci požívají značnou škálu geometrických tvarů a pohybových vzorů, které užívají podle bojové situace, aby naučili bojovníka využívat jejo postavení a pohybu k získání výhod.

Některé styly zdůrazňují přímé techniky (ala WingTsun), jiné kruhové (jako Aikido). Většina filipínských umění klade důraz na odzbrojení soupeře v boji. Toto není obvykle pouhé odzbrojení (i když tyto techniky jsou také vyučovány), ale totální zničení ruky držící zbraň (zlomení ,vykloubení apod.).