Zatímco byl koncem 19. století ostře napadán evropský imperialismus a vznikaly národní státy jako Kambodža, Čína, Japonsko, Korea, Tibet a Thajsko, neexistoval filipínský národ. Zatímco ostatní heterogenní asijské země se při legitimizaci existence svých států mohly odvolávat na historickou kontinuitu - jakkoliv problematickou - bývalých království a říší před nástupem evropské dominance, filipínští nacionalisté tuto možnost neměli. Žádná jednotná vláda nad tímto souostrovím nikdy neexistovala a místní vlády, které vládly nad různými částmi souostroví, včetně oblasti okolo Manily, byly muslimské. Na rozdíl od ostatních asijských národů je pro Filipínce historie nepřítel a ne spojenec.

Filipínský nacionalismus má umělý, neasijský původ a jeho základ je ve španělské invazi r. 1565. Závislost filipínské identity na evropském kolonialismu je zjevná již jen podle názvu Filipíny, který byl dán tomuto souostroví na počest španělského tyrana a bigotního rasisty a katolíka - krále Filipa II. Původně filipínský nacionalismus neusiloval o nezávislost Filipín, ale usiloval spíše o úplnou kulturní asimilaci a plnohodnotné včlenění do španělského království. Cílem byla rovnocenná reprezentace v madridském Sněmu jako ostatní části Španělska. Pro tyto filipínské nacionalisty byly Filipíny pouze "východním Španělskem", stejně jako byla Mallorca "západním Španělskem" a Andalusie "jižním Španělskem." Teprve poté, co s těmito požadavky neuspěli, se filipínští nacionalisté přiklonili k požadavku samostatného územního celku, ovšem stále v rámci Španělska. Nepožadovali tedy dekolonizaci, ale vznik samostatného "Druhého Španělska", které by dokonalo úplnou hispanizaci souostroví. Spojení s touto neasijskou identitou bylo tak silné, že v roce 1962 tehdejší prezident Macapagal s nadšením uvítal návrh španělského diktátora Franca, aby Filipíny iniciovali vznik politicko-kulturního bloku, ve kterém by byly pouze ty státy, které plně sdílely španělsko-katolické dědictví. Výsledkem bylo, že filipínští nacionalisté vnímali ostatní asijské státy se smíšeným pocitem, že se jedná o vetřelce. Stejně jako izraelský a africký nacionalismus byl i ten filipínský kulturně a duchovně odtržen a povýšen nad vlastní území a obyvatelstvo.

Přímým důsledkem tohoto nacionalismu byl neúspěšný pokus filipínských a amerických politiků udělat z Filipín výkladní skříň politického a ekonomického vývoje. Pro původní filipínské obyvatelstvo, zejména pro Igoroty a Mory, znamenal tento nacionalismus ohrožení jejich fyzického a kulturního přežití.

Filipínské souostroví se skládá z více než 7,100 ostrovů o celkové rozloze 115,831 m2. Zasahuje tři různé regiony: Luzon na severu (největší ostrov o rozloze 40,420 m2) s menšími ostrovy na severu, Mindanao na jihu (2. největší ostrov o rozloze 36,537 m2) s menšími ostrovy na jihu u suluského souostroví - do něhož je někdy zahrnován Palawan, ostatní ostrovy mezi tím jsou nazývány Visayas.

Podle vládních odhadů je počet obyv. 56 mil. 808 tis. s ročním přírůstkem 2,5% (1983). Populace je nerovnoměrně rozprostřená s největší hustotou a největším přírůstkem v centrálním a jižním Luzonu a v městských oblastech. V těchto oblastech je nejsilnější nacionalistické hnutí.

Obyvatelstvo je většinou malajského původu s důležitými čínskými, evropskými, a původními dumagatskými a negritskými minoritami. Představa jednotného malajského národa je však pouze zdánlivá, protože ve skutečnosti se jedná o více jak 50 národů s 90 jazyky a dialekty a třemi náboženstvími: Křesťanstvím, Islámem a Animismem. S těmito třemi náboženstvími se spojily tři národy: Filipínci, Morové a Igoroti.

Vedle Filipínců tvoří 90% obyvatelstva 8 národů. Jsou to:

• Cebuánci - největší komunita v centrální oblasti.
• Visayové - východní Mindanao.
• Tagalogové - druhá největší komunita v centrálním Luzonu a v okolí Manily; jejich jazyk je základem úředního jazyka zvaného Filipino.
• Waray-Waray - centrální VisayaIlongo - severozápadně od Luzonu
• Ilocanové - severozápadně od Luzonu
• Bikolové - jižní poloostrov Luzonu
• Dampanganové - centrální a západní Luzon
• Dangasianové - záliv Lingayen na severozápadě Luzonu

Ze sedmi miliónů původních obyvatel Filipín - národů, které nebyly pokřtěny a hispanizováni - jsou Morové a Igoroti nejdůležitější jednak z důvodu početnosti, jednak z důvodu geografické koncentrovanosti a politické organizovanosti.

Moro - odznak cti

Z dvanácti národů, které sdílejí Islám a historickou zkušenost z perzekucí od Španělů a později od Filipínců, se utvořil nový národ nazývaný Bangamoro. Známější je však pod názvem Morové, který jim dali Španělé a je odvozen od angl. Moors = Maurové = Muslimové. Původně používali Španělé a Filipínci označení Morové jako pohrdavý název pro Muslimy z Basilanu, Mindanaa, Palawanu a Suluského souostroví.



Označení Moro bylo synonymem pro barbarství a podřízenost. V současnosti se stalo odznakem cti, přijatého Muslimy jako jejich národní identifikace.

Morové, jejichž počet je mezi 2 - 5 mil. se dělí na následující národy, z nichž první čtyři reprezentují 98% Morského národa:

• Maguindanaos - "Lid ze zaplavených plání", který žije podél řeky Cotabato na Mindanau
• Maranaos-Ilanun - "Lid od jezera", který žije okolo jezera Lanao na Mindanau. Tradičně byli tito Muslimové rozděleni do několika malých, vzájemně soupeřících sultanátů.
• Tausaugus - "Lid přítomnosti", který žije na souostroví Sulu, hlavně na ostrovech Jolo, Siasi, Tapul a Lugus.
• Samals - žije na souostroví Sulu, hlavně na ostrovech Tawi-Tawi. Dále žijí na ostrůvcích (protinos) Siasi, Jolo, Laminusa, Tandubas, Tabawan, Unggus, Matata, Simuni a Tongkil.
• Badjaos - "Mořští cikáni", žijí na souostroví Sulu. Svou přezdívku dostali proto, že se přesouvali z ostrova na ostrov, aby se vyhnuli konfliktu.
• Yakans - žijí na Basilských ostrovech.
• Jama Mapuns - žijí na Cagayanských ostrovech.
• Palawanští Muslimové - žijí na Palawanu
• Kalagan - žijí v zálivu Davao, na jihu Mindanaa.
• Kalibugan - žijí na západě Mindanaa na pobřeží Morského zálivu.
  
  

Igoroti z Luzonu

Igorot je slovo Tagalogů pro "horský lid" a označuje obyvatele hor v centrálním Luzonu. Stejně jako označení Moro mělo i označení Igorot hanlivý podtext označující zaostalost a kulturní podřazenost. A stejně jako označení Moro se stalo označením hrdosti a odlišením od Filipínců.

V rámci 800 tisíc Igorotů je zahrnuto 7 hlavních národů: 

• Apayao
• Tinggian
• Kalinga
• Bontoc
• Ifugao
• Kankanai
• Ibaloi

Předci dnešních Igorotů žili původně v nížinách a do hor se odstěhovali před několika staletími ve dvou vlnách. První vlna nastala před španělským kolonialismem, když lidé z pobřežních nížin odešli hledat do hor nové zdroje potravy, vody a obchodovatelných surovin jako dřevo a zlato. Druhá vlna byla reakcí na španělskou kolonizaci a šlo tedy především o uprchlíky.

Přes opakované pokusy o jejich kolonizaci se Španělům nikdy nepodařilo "horský lid" podmanit. ani kulturně, ani politicky. Během těchto staletí, zatímco se mezi křesťany v nížině formovala filipínská politická identita, utvářela se nová identita i mezi lidmi z hor. Tato politická identita dostala nálepku "Igorot".

Když lidé z nížin iniciovali revoluci v roce 1898, Igoroti zezačátku podporovali nezávislé hnutí. Nezávislost Filipín považovali za záruku toho, že skončí vojenská tažení na jejich sídlav horách a současně si od nezávislosti slibovali rovnoprávnost pro všechny národy. Špatným zacházením s Igoroty filipínská vláda rychle ukázala, že mezi ní a předcházejícím režimem není velký rozdíl. Výsledkem bylo vypuknutí bojů mezi Igoroty a Filipínci a tím došlo ke sjednocení do té doby rozdělených národů. Válka skončila příchodem amerických vojenských jednotek v roce 1902, které vytlačily vzbouřence do hor. Poté, co americká vláda zjistila, že se jedná o konflikt dvou národů, ustavila v roce 1912 oficiálně Horskou provincii. Horská provincie se skládala ze sedmi sub-provincií, které rozdělených podle národních hranic na: Amburayan, Apayao, Benguet, Bontoc, Ifugao, Kalinga a Lepanto. Během americké správy Horské provincie byly postaveny základní silnice, byl zaveden základní vzdělávací a zdravotnický systém. Přes nadějné začátky americká správa Igoroty zklamala. Na vzdělání měla monopol katolická a protestantská církev a Igoroté tak byly vystaveni náboženskému nátlaku ze strany misionářů.

Ještě horší bylo rozhodnutí americké správy odmítnout nárok Igorotů na národní sebeurčení. Igoroté se tak stali součástí Filipín nehledě na jejich přání. Američané se mylně domnívali, že národní identita a práva Igorotů budou zaručena existencí oficiální Horské provincie. Ale filipínský nacionalismus byl založen na "filipínizaci" všech původních obyvatel a kolonizaci jejich ostrovů. Po převzetí vlády Jonesovým zákonem z roku 1916 začali Filipínci zabírat území v Horské provincii. Během dvacátých let zabrala manilaská vláda Amburayan a větší části Lepanta a Benguetu.

Během třicátých let začali filipínští politici napadat samotnou ideu Horské provincie. S odůvodněním, že to posílí národní jednotu Filipín, začala filipínská vláda požadovat rozdělení Horské provincie a politické sjednocení nekřesťanského obyvatelstva severního Luzonu. Za podpory nově zvoleného prezidenta Ferdinanda Marcose, opozičních stran a církve byl v roce 1966 schválen zákon, kterým byla Horská provincie rozdělena na čtyři oddělené provincie: Benguet, Ifugao, Kalinga-Apayao a okleštěná Horská provincie. V roce 1972, po vyhlášení stanného práva, prezident Marcos dále útočil na jednotu Igorotů dalším dělením těchto čtyř provincií. Po vytvoření 12 nových větších regionů byla provincie Benguet a zbytek Horské provincie přidělen k Regionu I a Ifuago a Kalinga-Apayao k Regionu II.

Tímto rozdělením chtěla manilská vláda dosáhnout jednak efektivní těžby nerostného bohatství například zlata apod. a jednak usnadnit kolonizaci území obývaných Igoroty.

Nová prezidentka, Cora Aquino, slibovala uznání národních a lidských práv menšin, ale navzdory slibům neobnovila Horskou provincii v původních hranicích z roku 1912. Igoroté zůstali rozděleni do čtyř provincií a dvou Regionů. Stejně tak území Igorotů neopustili koloniální správci.

Bohužel má prezidentka Aquino v této věci stejný názor jako měl prezident Marcos a filipínští nacionalisté: Filipíny jsou zde pro blaho Filipínců a ostatní národ uděljí nejlépe, když se co nejrchleji asimilují. Bez stálého politického tlaku na manilskou vládu, aby uznala právo Igorotů na národní sebeurčení, bude jakákoliv filipínská vláda nadále vyvlastňovat igorotská území a potlačovat jejich kulturu, národní identitu a tím jejich budoucnost.

Tisíc mil na jih žijí Morové na souostroví Basilan, Mindanao, Palawan a Sulu. 400 let bránil tento národ svou zemi proti kolonizátorům - Španělům, Američanům, Japoncům a nyní Filipíncům. Historie Morů zásadně zpochybňuje legitimitu národních hranic Filipín.Díky svému muslimskému vyznání se mohou opírat o solidaritu půl miliardy souvěrců a podporu několika desítek nezávislých muslimských států. Tato podpora Igorotům chybí. Proto představují Morové pro manilskou vládu největší ohrožení. zatímco Igoroté žijí v přechodných vesnicí v horách, kde jsou izolováni od ostatního světa, Morové žijí v silných muslimských oblastech s kulturními a obchodními kontakty od Arábie až po Čínu.

V 16. století vznikly čtyři morské státy: sultanát Sulu, sultanát Maguindanao, sultanát Bauyan a sultanát Pangampong. Ačkoliv se jednalo o čtyři samostatné státy, byly všechny čtyři propojeny jak muslimskou vírou, tak společnými zvyky a tradicemi a sňatky mezi královskými rody.

Diplomatická a právní historie Morů představuje největší nebezpečí pro filipínské státní hranice. Během španělsko-americké války v roce 1898 zjistily všechny tři soupeřící strany - Aquinaldova revoluční vláda, Španělé i Američané - že se Morové necítí být součástí Filipín. Když byli Španělé poraženi, vypukly boje mezi Aquinaldovou armádou a Američany. Aquinaldo se neúspěšně pokoušel dojednat spojeneckou smlouvu s Mory, protože Morové nebrali tento boj jako jejich vlastní. navíc Španělé při mírových jednáních s Američany deklarovali v rozporu s dřívějšími prohlášeními, že souostroví Moroland, Basilan, Mindanao, Palawan a Sulu nebyla součástí jejich koloniální říše. Ačkoliv závěrečný návrh mírové smlouvy, kterou Španělsko podepsalo, obsahoval prodej Filipín USA, včetně Morolandu, za 20 milionů mexických dolarů, Měl prezident McKinley pochybnosti o pravomoci Španělů na prodej Morolandu. Proto nechal přezkoumat legální statut Morů, zejména sultanátu Sulu, se kterým mělo USA obchodní smlouvu již od roku 1842. Výsledkem tohoto zkoumání byla dvoustranná smlouva mezi dvěmi suverénními státy - USA a sultanátem Sulu - podepsaná v roce 1899, osm měsíců po podepsání mírové smlouvy mezi USA a Španělskem v Paříži. USA v této smlouvě uznali nezávislost Morů na Filipínách a garantovali identitu a integritu sultanátu Sulu. Suluský sultán na oplátku uznal americkou suverenitu.

21 března 1904 USA jednostranně a protiprávně vypovědělo tuto smlouvu. Sultán nad tímto krokem vyjádřil své překvapení a lítost.

Vypovězení této smlouvy vyvolalo válku s Mory, která trvala až do roku 1913. V roce 1915 byla pod vojenským nátlakem USA podepsaná tzv. "Carpenterova smlouva". V této smlouvě se sice sultanát Sulu formálně vzdal veškeré politické autority, ale pouze ve prospěch USA a nikoliv Filipín.

Armáda Morů se v této době skládala z nepravidelných jednotek, které sice měly silnou motivaci bojovat - bránily své rodiny, svou zemi a svou víru - ale byly na rozdíl od jednotek USA špatně vyzbrojené a špatně vojensky i politicky koordinované.

K nejvýznamnějším povstáním patřilo povstání vedené Panglimou Hasanem a Maharadžou Andungem na Sulu, Binidayanem, Taracou a Datem Alim na Mindanau a povstání Footmenů na Palawanu.

Díky vojenské převaze a politice "cukru a biče" se Spojeným státům podařilo morské guerilly porazit. Vzápětí poté zahájily Spojené státy programy na politickou integraci a kulturní asimilaci Morů v rámci Filipín.

• 1913 - Znovuzřízení vládnoucí tzv. Filipínské komise s většinovým zastoupením Filipín.
• 1913 - Zrušení provincie Moro, která byla jako autonomní provincie zřízena v roce 1903.
• 1914 - Zrušena morská policie, která byla zřízena v rámci autonomní provincie v roce 1903.
• 1914 - Zahájení kolonizace Morolandu Filipínci.
• 1915 - Uzavření "Carpenterovy smlouvy."
• 1916 - Washington odsouhlasil tzv. Jonesův zákon, který sliboval filipínským nacionalistům budoucí nezávislost Filipín včetně Morolandu a podporu při vytváření centrálně řízené státní správy.
• 1916 - Filipínští zákonodárci, bez jediného zástupce Morů, rozšířili platnost filipínských zákonů i na Moroland.
• 1916 - Filipínské zákony zrušily vlastní administrativu Morolandu a nahradily jí centrálně řízenými úřady státní správy včetně soudů, policie a vzdělávacím systémem.
• 1916 - S odkazem na Jonesův zákon si filipínská legislativa zajistila, že v Morolandu mohou být úřady státní správy obsazeny výhradně Filipínci.
• 1917 - Zřízení úřadu pro nekřesťanské kmeny (opět pod kontrolou Filipínců).
• 1920 - Zrušení autonomních oblastí Mindanao a Sulu. Skončil americký dohled nad Morolandem a administrativní kontrola Morů spadala do pravomoci filipínských zákonů.

Morové na tento vývoj reagovali tím, že se 9. června 1921 sešlo 57 muslimských vůdců a podepsali petici, ve které nejprve uvedli výčet diskriminačních opatření proti Morům a následně požadovali, aby bylo Suluské souostroví připojeno k USA. Tato petice však byla ignorována.

Brzy vypukly první vzpoury proti filipínské kolonizaci: v Lanau v roce 1923, v Cotabatu, v roce 1923-24 a v Agusanu v roce 1924. V letech 1900 - 1941 vypuklo celkem 41 vzpour Morů proti americké a posléze filipínské kolonizaci.

V roce 1924 vůdci Morů opakovaně žádali USA o nápravu a zaslali americkému Kongresu Deklaraci práv a požadavků. Tento dokument obsahoval požadavek na samostatný politický status Morolandu jako samostatného amerického území. Nabízelo se v něm uspořádat po 50 letech filipínské samostatnosti plebiscit o dalším osudu Morolandu. Morové měli mít možnost si v plebiscitu vybrat, zda chtějí být v rámci unie s Filipínami, zůstat americkým územím či se stát nezávislým státem. Pokud by byla Filipínám garantována samostatnost bez předchozí záruky, že Moroland zůstane americkým územím, hodlali Morové vyhlásit jednostranně nezávislost. O dva roky později se tato deklarace dostala na jednání amerického Kongresu.

Reakcí na stupňující se násilí - 124 konfliktů mezi Mory a filipínskou policií během sedmi let - kongresman Robert Bacon navrhl vytvořit autonomní morskou samosprávu. Tento zákon však neprošel díky účinné filipínské lobby.

V roce 1927 vypukla další morská vzpoura a americký Kongres nadále ignoroval pravé příčiny násilí a označoval tyto vzpoury za "porušení práva a pořádku."

V roce 1934 povolili Spojené státy Filipínám sepsat si svoji vlastní ústavu. 200 morských vůdců na to zareagovalo společným dopisem generálnímu guvernérovi Franku Murphymu. Signatáři v něm požadovali, aby v připravované ústavě byla respektována svoboda muslimského vyznání, morská kultura a její tradice, aby byla uznána práva Morů na jejich tradiční území, dále právo Morů podílet se na státní správě na Lanau a zachování rozvojových programů ze strany USA. Pokud by tyto požadavky nebyly vyslyšeny, Morové se odmítali stát integrální součástí Filipín.

Schválení filipínské ústavy bylo plně v rukou filipínských nacionalistů a ti se dokázali postarat o to, aby zástupci Mindanaa zvedli své ruce pro jejich návrh. Tím byl po formální stránce zajištěn všenárodní konsensus.

Ve stejnou dobu se konal morský kongres v Dansalanu na Mindanau, kterého se účastnilo sto dvacet delegátů morských kmenů. Tento kongres schválil deklaraci, ve které Morové opět odmítli být integrální součástí Filipín. Opět byl zaslán dopis, tentokrát prezidentu Roosveltovi, ve kterém žádali zvláštní politický status pro Moroland a opět byli ignorováni.

Založení Společenství Filipín

V roce 1935 bylo oficiálně založeno Společenství Filipín. Pod vládou prezidenta Quezona začala filipínská kolonizace Morolandu. Cíle Filipínců byly formulovány v dokumentu "Organizační plán osídlení území" ve kterém se proklamovalo že: "osídlení území je jedinou vládní politikou, která přinese efektivní řešení problému Mindanaa." Prezident Quezon k tomuto prohlášení při schvalování tohoto plánu dodal:" Nastal čas, abychom systematicky pokračovali v započaté politice osídlování Mindanaa a přinesli tak Mindanau ekonomický rozvoj.

Tento osídlovací program měl za cíl vysídlit Mory z úrodných oblastí Davaa, Cotabata a Lanaa a obsadit tyto oblasti Filipínci. Současně se omezovaly rozvojové programy, které zahájily Spojené státy a cílem bylo tyto programy úplně ukončit. Další programy byly určeny pouze pro filipínské kolonie. Podle zprávy filipínského senátního výboru pro národnostní menšiny z roku 1971 nebyl zahájen ani jeden rozvojový program v oblasti s většinovou muslimskou populací.

Všechny tyto kroky vedly k pětiletému morskému povstání v letech 1936 - 1941. V této době manilská vláda soustředěně útočila na právní ochranu Morů z doby americké nadvlády. Byl zrušen zvláštní administrativní kodex pro Mindanao a Sulu, který umožňoval pružné vykládání filipínských zákonů, aby mohly být dodržovány morské tradice.

Zrušena byla také Rada Morů při úřadu guvernéra Lanaa, která pomáhala řešit civilní a náboženské spory Morů podle islámského a tradičního práva. Stejně tak bylo zrušeno respektování hodností a označování morských vůdců.

Založení státu a pokračování kolonizace

4. července 1946 byla oficiálně vyhlášena a uznána Filipínská republika, jejíž součástí byl i Moroland se 117,000 km2 což je 38% filipínského území. Filipínská vláda se pokoušela dokončit kolonizaci Morolandu, která byla přerušena druhou světovou válkou. Vzpoura Hukbalahapů byla potlačena a část Huků bylo přesídleno na Mindanao.

V roce 1951 vypukla další morská vzpoura, tentokrát pod vedením Mass Kamlona. Tato vzpoura trvala pět let. Zneklidněna touto vzpourou se filipínská vláda pokusila vyřešit problém Morů jednou provždy. Zákonem byla stanovená Komise pro národní integraci ve státním zájmu, která měla za úkol plně a nastálo integrovat menšiny do Filipínské republiky. Hlavním předpokladem splnění tohoto úkolu byla christianizace Morů a Igorotů. Komise však nezaznamenala žádné úspěchy a Morové nadále požadovali právo na národní sebeurčení. které jim filipínská vláda nadále upírala.

V roce 1961, Ombra Amilbangsa, poslanec filipínského parlamentu a následovník suluských sultánů, navrhl zákon na osamostatnění Sulu. Tento návrh však, překvapivě, neprošel.

V tom samém roce vzniklo militantní hnutí za nezávislost Morů na Sulu, Basilanu a Zamboanze. Než se však toto hnutí stačilo pustit do války s filipínskou válkou, byl její vůdce Hajal Ouh zavražděn.

Současný vývoj morských snah o národní sebeurčení započal dvěmi událostmi v roce 1968. 18. března tohoto roku se udál tzv. Corredigorský incident během kterého bylo zabito mezi 28-68 muslimských vojenských rekrutů, kteří se odmítli účastnit akce Merdeka, zvané též Jabidah. Tato tajná akce filipínské vlády měla vyřešit hraniční spor s Malajsií o část severního Bornea (šlo o provincii Sabah). Filipínská armáda měla obsadit a anektovat toto sporné území. Masakru muslimských rekrutů unikl jediný voják - Jibin Arula, který o masakru informoval opozičního guvernéra provincie Carvite, Delfina Montanu. Do roku 1971 poté probíhalo vyšetřování, které vedla filipínská armáda pod dohledem filipínského parlamentu. Závěr vyšetřování vyústil v obvinění 23 důstojníků, z nichž však žádný nebyl uvězněný.

Corredigorský incident vedl ke vzniku dvou morských nacionalistických politických stran: Muslimské národní hnutí později přejmenované na Národní hnutí Mindanaa (dále jen MIM) a Národní fronta osvobození Morů (dále jen M.N.L.F.). Obě strany požadovaly politickou samostatnost Morolandu, tzn. Basilanu, Mindanaa, Palawanu a Suluského souostroví. MIM oficiálně založil 1. května 1968 bývalý guvernér provincie Cotabato Datu Udtog Matalam. Ačkoliv si toto hnutí osvojovalo právo mluvit jménem všech Morů, jeho činnost nikdy nepřesáhla hranice provincie Cotabato. Neschopnost Matalama integrovat MIM do všemorského hnutí nebo vybudovat pevnou politickou strukturu pro dosažení proklamovaných cílů vedla k podezření, že zneužíval tohoto hnutí pouze pro zvýšení své vlastní politické moci.

V březnu téhož roku založili studenti a intelektuálové v Manile M.N.L.F. Jedním ze zakládajících členů byl Nur Misuari, současný předseda této strany. Během 70 let byla tato strana uznána Organizací islámské konference jako legitimní politická strana Bangsamorského národa a současně byla uznána jako politické křídlo morských militantních sil .

Druhá významná událost, která se udála v roce 1968 byl vznik filipínské teroristické organizace, která se pojmenovala Ilaga - Krysa. Motivováni náboženským přesvědčením a šovinismem, začaly Krysy beztrestně útočit na Mory. Krysy vnímaly Mory jako vetřelce na filipínském území, kteří ohrožovali filipínský stát. Krysy chtěly násilím dosáhnout několika cílů: pomstít se za morské snahy o národní sebeurčení, přinutit Mory, aby se vzdali dalších politických aktivit, vyhnat Mory z oblastí Mindanaa, které byly většinově filipínské a hlavně zabrat na morských územích co nejvíce jejich půdy.

Neschopnost MIM vypořádat se s Krysami byla posledním hřebíčkem do rakve této politické strany. M.N.L.F. reagovala na terorismus přípravou války za národní osvobození. Tato válka začala 21. října 1972 krátce poté, co Marcos zavedl stanné právo po vzpouře ve městě Marawi.

Teroristické hnutí Krysy bylo přirozeným důsledkem vzrůstajícího filipínského šovinismu. Jejich činnost byla podporována třemi provinčními guvernéry, filipínskou policií a armádou a sedmi městskými starosty.

O tom jak úzké bylo pouto mezi filipínskou vládou a Krysani svědčí stav po vyhlášení stanného práva. Zatímco Morové byli odzbrojeni, Krysy si mohly své zbraně ponechat a byli okamžitě jmenování civilní domobranou. V roce 1975 byla tato civilní domobrana legalizovaná a počet členů, což byli většinou členové bývalých Krys, dosáhl 35.000.

Válka generací mezi Mory a Manilou

Od roku 1972 zuřila mezi M.N.L.F. a filipínskou vládou válka. V roce 1973 se o své muslimské spoluvěřící začali díky vzrůstajícímu násilí zajímat ostatní muslimské státy. Tento zvýšený zájem vyústil v založení čtyřčlenné ministerské komise na čtvrté konferenci ministrů zahraničí zemí sdružených v Organizaci islámské konference (dále jen O.I.C.). Členy této komise byli zástupci Libye, Saúdské Arábie, Senegalu a Somálska. Tato komise měla zjistit příčiny války Morů a navrhnout O.I.C. možná řešení.

Na páté konferenci ministrů zahraničí zemí sdružených v O.I.C. v roce 1974 schválila O.I.C. rezoluci č. 18., ve které byly zveřejněny závěry komise: příčina morské války je politická záležitost, o které by se mělo jednat mezi M.N.L.F. a Manilou. Výsledkem měla být autonomie morského národa v rámci Filipín. O.I.C. tedy na rozdíl od M.N.L.F. nepodporovala vznik samostatného morského státu.

Pod diplomatickým tlakem O.I.C. a hrozbou omezení dodávek ropy z muslimských států vyvážejících ropu a díky neuspokojivým vojenským výsledkům zahájil prezident Marcos rozhovory s M.N.L.F. První kolo rozhovorů se uskutečnilo v roce 1975 v Jeddah v Saúdské Arábii a skončilo krachem. Druhé kolo se konalo v roce 1976 v Tripolisu v Libyi a tentokrát již obě strany došly ke kompromisu zhmotnělém v tzv. Tripolské dohodě.

Podle této dohody měly Morové získat politickou autonomii, ale v rámci Filipín a na značně okleštěném území. Nové území se mělo skládat z 13 provincií místo původních 22 nebo pouze z 22% původního morského území.

Prezidentu Marcosovi se však během čtyřech měsíců podařilo Tripolskou dohodu zdiskreditovat díky politické obratnosti a větší touze dosáhnout svých cílů než O.I.C. Prezident Marcos tak dlouho zpochybňoval výsledky Tripolské dohody, až se mu podařilo oživit jednání s prezidentem Kádáfím a O.I.C. Díky tomu, že bylo toto jednání svoláno velmi narychlo, se ho nemohli účastnit zástupci M.N.L.F. Prezidentu Marcosovi se pak obratným slovíčkařením podařilo v nově schválené Tripolské dohodě vyspecifikovat tři "nejasnosti" podle svých představ. Specifikace těchto tří "nejasností" byla posledním hřebíčkem do rakve Tripolské dohody. Za prvé mělo Tripolskou dohodu schválit referendum; za druhé se mělo morské autonomní území stát součástí většího autonomního celku - "Jižních Filipín"; a za třetí měl prezident Marcos jmenovat prozatímní "autonomní" vládu.

Autonomie Morů je nedosažitelná

Po dosažení schválení změn v Tripolské dohodě, vydal prezident Marcos Rozhodnutí, kterým vyhlásil autonomní oblast "Jižní Filipíny". V souladu s Tripolskou dohodou pak jmenoval sedmičlennou prozatímní vládu včetně zástupců M.N.L.F. Celá tato akce však byla v rozporu s politikou M.N.L.F. a tak M.N.L.F. jmenovanou loutkovou vládu bojkotovala.

Nejvíce znepokojující byly poslední paragrafy Rozhodnutí. Ty říkaly, že referendum určí, jakým způsobem se bude na "Jižních Filipínách" vládnout. Toto ustanovení bylo v rozporu s Tripolskou dohodou a de facto znemožňovalo morskou autonomii. Referendum totiž mělo rozhodnout pouze o určitých aspektech vládnutí nad morským územím a nikoliv o existenci morského autonomního území jako takovém. Jinými slovy řečeno, filipínská vláda o vzniku samostatného autonomního morského území vůbec neuvažovala.

Prezident Marcos ujišťoval jak prezidenta Kádáfího tak O.I.C., že referendum plánované na 17. dubna 1977 nezpochybní Tripolskou dohodu a bude se týkat pouze praktických činností vyplývajících ze jmenované dohody. V reálu však otázky v referendu posílily proti morské nálady filipínských kolonizátorů.

Referendum se konalo za podmínek stanovených v Manile a odhlasovaných prozatímní vládou a nebylo proto nijak překvapivé, že Tripolskou dohodu odmítlo 95% hlasujících. S odvoláním na výsledky referenda vydal prezident Marcos v roce 1979 Rozhodnutí, kterým zrušil autonomní území "Jižní Filipíny" a stanovil nové regiony "IX" a "XII", které však byly oficiálně filipínskými a nikoliv morskými politickými regiony.

Dokonce i tato forma autonomie, která byla zřízena manilskou vládou, existovala pouze na papíře. V podstatě šlo o tu samou formu autonomie, která byla zřízena Sandinisty v Nicaragui pro tamní menšiny Miskitů, Sumů a Ramů nebo pro Hmongy Pathetem Laem. Hlavní pravomoc týkající se přistěhovalectví nebo chcete-li kolonialismu, zůstala regionální vládě s podmínkou, že nebudou omezeny vyjmenované pravomoci Manilské vlády. Všechna rozhodnutí regionální vlády však fakticky podléhala schválení centrální vlády. Prezident také jmenoval čtvrtinu členů regionálních zákonodárných sborů a všechny členy regionálních vlád.

V důsledku krachu Tripolské dohody došlo k otevřeným rozporům uvnitř M.N.L.F., které vedly jednak ke konverzi některých guerillových skupin k filipínské vládě (včetně jednoho ze zakladatelů a místopředsedy M.N.L.F. Abul Khayra Alonta) a jednak k rozdělení této politické strany na tři nezávislé politické frakce: šlo o hnutí B.M.L.O., které založil poslední sultán Haroun Al-Rashid Lucman, a které bylo částečně podporováno některými konzervativními skupinami; dále šlo o Reformní hnutí M.N.L.F. (M.N.L.F. - RG), založené místopředsedou M.N.L.F. Dimasankayem Pundatem; do třetice šlo o frakci M.N.L.F. - Morskou frontu islámského osvobození, kterou založil předseda zahraniční komise M.N.L.F. Hashim Salamat poté, co se neúspěšně pokusil sesadit předsedu M.N.L.F. Nura Misuariho. Další okolnosti však donutily tyto tři frakce ke spojenectví, které vyústilo v založení společného Koordinačního výboru.

Ať již únavou z válčení, osobními půtkami nebo snahou získat statut oficiálního zástupce Bangsamorského národa v O.I.C., výsledkem je neustále se měnící situace. Filipínci v současné době bojují sami mezi sebou o získání efektivní kontroly nad státním zřízením. Za této situace stále přežívá naděje na morské národní sebeurčení. Brání tomu však významné překážky. Během posledních 15 let došlo v boji o dosažení národního sebeurčení k ohromným ztrátám. Bylo zabito 50 - 100 tisíc lidí, zejména žen, dětí a starců; bylo zničeno 200 - 300 tisíc domovů, 535 mešit, 200 škol, 35 měst a vesnic bylo kompletně srovnáno se zemí. Téměř polovina morského národa byla přesídlena, 100 - 200 tisíc Morů uprchlo do provincie Sabah v Malajsii. Za rezignaci na svůj boj proti nadvládě Manily to však stále nestojí.

Rozhodnout se je pro Mory stále složitější. Na počátku americké okupace Morolandu v roce 1913 reprezentovali Muslimové přibližně 98% populace Morolandu. Fakticky bylo tehdy celé území vlastněno nebo obsazeno Mory. Po 50 letech intenzivní filipínské kolonizace jsou Morové ve své vlastní zemi menšinou, která tvoří 40% současné populace Morolandu (filipínské zdroje dokonce uvádějí pouze 22% morské populace). Morové vlastní méně než 17% půdy v neúrodných horských oblastech, 80% Morů žije kočovným způsobem života.

Původně byl morský problém vnímán jako problém jižní části Filipín. Nyní je již morský problém lokalizován pouze na jihozápadní Filipíny a v budoucnu se již možná mluvit pouze o problému Suluského souostroví. Než dosáhnou Morové národního sebeurčení, nebudou již pro Filipínce problémem týkajícím se určitého území. Možná totiž již nebude existovat morský národ.

Bránění Filipínského státu

S cílem definitivně znemožnit snahy Morů a Igorotů o jejich národní sebeurčení se filipínští nacionalisté a jejich zahraniční podporovatelé odvolávali na několik základních východisek pro stanovení hranic Filipín po roce 1946.

Hranice Filipín byly uznány mezinárodním společenstvím během koloniální éry zhruba před sto lety. Toto zdůvodnění je však paradoxní. Filipínci legitimizují svou nezávislost zaníceným odporem vůči evropskému kolonialismu, ačkoliv nyní zaníceně obhajovali plody této kolonizace, tj. své hranice. Podstatou tohoto argumentu je, že politické hranice jsou legitimní pouze když je uzná mezinárodní společenství . (Základními atributy státu jsou 1) jasně vymezené hranice; 2) trvalá populace; 3) vláda schopná prosadit svou suverenitu. Bez uznání mezinárodního společenství však existuje stát pouze de facto a ne de iure - viz. např. Tchaj-wan. Pozn. překl.)

Ale ti, kteří se tímto pravidlem obhajují, si pod sebou podřezávají větev. Protože pokud mezinárodní společenství uzná politické hranice Filipín, potom logicky odmítá dekolonizaci a tím i nezávislost Filipín. Přesto ale byly hranice několika států uznány po dohodě s koloniálními mocnostmi.

Kdyby byl tento argument důsledně praktikován, nebylo by uznáno právo na sebeurčení mnohým národům jako např. Tibeťanům, Turkménům, Ukrajincům, Bělorusům, Litevcům, Lotyšům a Estoncům, Irům a Kanakům. Každý národ je mnohdy proti své vůli součástí státu, jehož hranice jsou de iure nebo de facto uznány většinou mezinárodního společenství.

Zachování současných filipínských hranic je založeno na principu neporušitelnosti územní integrity postkoloniálních států. Tento princip je formálně zakotven například v Chartě Organizace africké jednoty, kde se v článku 2 a 3 praví, že v případě konfliktu mezi principem územní integrity a právem na sebeurčení má přednost princip územní integrity. V Asii však organizace typu Organizace africké jednoty neexistuje a nadřazenost principu územní integrity není zakotvena v žádné obdobné chartě. Naopak, koloniální hranice byly v Asii dost často měněny. Některé státy svá území zvětšily, jiné o část území přišly a některé úplně zmizely z mapy světa.

• 1950 - Čína anektovala Tibet; 1959 - 1962 zabrala sporná území v Kašmír
• Indie a Pákistán vznikly v roce 1947 rozdělením bývalé britské kolonie, k nim byly připojeny do té doby legitimní samostatné, tzv. královské kolonie
• Indie anektovala v letech 1950 - 1956 čtyři francouzské enklávy Karikal, Mahe, Pondichey a Yanam a v roce 1961 poslední portugalské výspy v této oblasti - Damao, Diu a Goa; v roce 1975 anektovala Indie knížectví Sikkim, které bylo do té doby pouze pod jejím protektorátem.
• Indie a Pákistán vedli dvě války o Kašmír (1947-1948 a 1965), které skončili rozdělením tohoto území na dvě části.
• Východní část Pákistánu se v roce 1971 osamostatnila pod názvem Bangladéš.
• Holandská Nová Guinea byla podřízena Indonéské vládě a v roce 1975 Indonésie anektovala Východní Timor. (Východní Timor získal nezávislost 20. května roku 2002. Pozn. překl.)
• Britské kolonie Singapur, Sarawak a Sabah se v roce 1963 spojily s královstvím Malaya a vznikla Malajsie. Z Malajské federace byl v roce 1965 vyloučen Singapur. (Na Sabah (bývalá britská kolonie Severní Borneo) si dělala nárok také Indonésie a Filipíny. Filipíny se vzdaly tohoto nároku až v roce 1997. Pozn. překl.)
• Území Mikronésie bylo od konce druhé světové války pod správou Organizace spojených národů (poručníkem byly USA). Během 80. a počátkem 90. let bylo toto území na základě snah o národní sebeurčení rozděleno na čtyři samostatné státy - Mikronésii, Marshalovy ostrovy, Severní Mariany a Palau . (Souostroví Palau získalo nezávislost až v roce 1994, kdy bylo také přijato jako 185. člen OSN. Pozn. překl.)
• Filipínské hranice jsou přirozeně tvořeny uzavřeným okruhem souostroví.

Nicméně Filipíny nejsou tvořeny jedním soustrovím. Jsou rozloženy na části Malajského souostroví, zvaném také Východní Indie, které je součástí několika dalších států - Malajsie, Bruneje, Singapuru, Indonésie a Papui-Nové Guineji. Podle logiky předchozího argumentu, tj. argumentu územní integrity, by měly být hranice všech států rozšířeny tak, aby tyto hranice tvořily jasně ohraničené, integrované, území. V praxi by to znamenalo, že by měl být každý stát rozšířen tak, aby bylo do jeho hranic zahrnuto celé souostroví, včetně ostatních států a národů. Tato představa je však absurdní. Rozdělení tohoto souostroví mezi několik států bylo založeno na potřebách evropských mocností, nikoliv na přirozených hranicích.

 

---

Podpůrným argumentem pro princip územní integrity je ?přirozená kompaktnost státu?. Váha tohoto argumentu však není příliš velká vezmeme-li v úvahu, že vzdálenost Manily od ostrovů Sibutu je stejná jako vzdálenost Manily od Tchaj-Peje. Má proto manilská vláda právo nárokovat si území Tchaj-wanu? Území Filipín také protíná několik strategických námořních tras. Z hlediska zastánců ?přirozené kompaktnosti státu? by se dalo předpokládat, že z bezpečnostních a praktických důvodů budou strategické body mezinárodních námořních tras pod správou jednoho státu. Tento předpoklad však neplatí ze dvou důvodů. Za prvé, kdyby měly být námořní trasy pod správou jednoho státu, kterému z nich by toto privilegium patřilo a kdo by toto privilegium určil? Obecným pravidlem naopak je, že strategické body námořních tras jsou pod správou dvou (a více) států, například:

• Kanál La Manche (angličany nazývaný Anglický kanál) U.K. a Francie
• Gibraltar - Španělsko , U.K., Maroko
• Hormuzský průliv Omán a Írán
• Průliv Bab-al Mandab Severní Jemen, Jižní Jemen, Džibuti a Etiopie
• Beringův průliv USA a Rusko

Mohou snad zastánci předešlého argumentu tvrdit, že rozdělením správy jmenovaných průlivů mezi několik států nejsou tyto průlivy bezpečné

Za druhé, současné průlivy na území Filipín by zůstali pod správou Filipín i po eventuálním oddělení států Morů a Igorotů. Kromě několika málo průlivů na jih od Mindanaa v Suluském souostroví a Celebeském moři leží většina strategických průlivů mezi Luzonem a souostrovím Vysayas.

Hranice Filipín ohraničují homogenní malajskou populaci (Etnické složení Filipín tvoří ze 40% mladomalajské národnosti (Visajové, Tagalové, Bikolové, Ilokanové, Morové), ze 30% Indonésané a Polynésané, z 15% staromalajské národnosti (igorovi, Ifugaové aj.), z 10% Číňany a 5% Indy; In: V. Liščák, P. Fojtík: Státy a území světa, Praha 1998.). Malajci však nejsou podřízeni pouze Filipínám. Malajci jsou také většinovým etnikem v Malajsii a Bruneji Kdyby Filipíny ospravedlňovali své hranice tím, že díky přirozené hranici v sobě zahrnují malajskou populaci, měli by logicky rozšířit své přirozené hranice i na Malajsii a Brunej. Pokud by však zastánci této argumentace akceptovali, že ostatní dva státy zahrnující malajskou populaci jsou legitimní, není pak důvod, proč by neměly existovat další dva státy s malajským obyvatelstvem ? Mory a Igoroty.

Hranice Filipín vznikly na základě demokratického principu, tzn. na základě odsouhlasení většinou filipínského obyvatelstva. Od počátku 20. století až do konce druhé světové války však Morové opakovaně mezinárodně vyjadřovali svůj nesouhlas se začleněním svého území do Filipín. Odolávání se na demokratické principy však může být ošidné, neboť vůlí většiny lze ospravedlnit i činy, které se s demokratickými principy neslučují. V případě Filipín se jedná o ospravedlnění anexe území menšinových národů a jejich kolonizaci. Stejně tak by však mohla být ospravedlňována čínská anexe Tibetu nebo sovětská anexe Pobaltských republik.

Snad nejvýraznějším projevem nezávislosti Morů a Igorotů je však to, že nad jejich územím, resp. nad částí jejich území, nedokázala filipínská vláda uplatnit svou suverénní moc, stejně jako nedokázala uplatnit svou suverénní moc nad všemi ze 7100 ostrovů. V porovnáni s národy Morů a Igorotů jsou také Filipínci historicky nejméně zakořeněným národem.

Vedle stávajícího filipínského státu by byl stát Morů i Igorotů politicky a ekonomicky životaschopný. Pokud by se věk Filipíny rozpadly, ohrozilo by to i životaschopnost státu Morů a Igorotů. Každopádně by státy Morů a Igorotů byly lidnatější a územně větší než existující nezávislé státy všude po světě. Právě půda a přírodní bohatství, které by zaručovali ekonomickou životaschopnost nezávislých států Morů a Igorotů, jsou důvodem, proč se snaží filipínská vláda za každou cenu udržet nadvládu nad těmito územími. Cena, kterou za tuto snahu Manila platí, je vysoká. Nejvíce je to vidět na politické nestabilitě a ekonomickém úpadku.

• A. Většina rozvojových projektů sloužila k upevnění vládní kontroly nad Horskou provincií a Morolandem a vyprovokovaly tak opakované nepokoje.
• B. Fondy byly často používány na válečné účely místo na rozvoj oblasti.
• C. Vláda se zadlužila díky půjčkám na ?rozvojové programy? a ?uklidnění nepokojů v oblasti?
• D. Díky válkám se zvýšila inflace, rozvinul se černý trh a korupce což přispělo k ekonomickému úpadku země.
• E. Díky politické nestabilitě klesly zahraniční investice.
• F. Díky své touze vyhrát tyto války tolerovala manilská vláda místní bosse s jejich soukromými armádami a navíc sama zakládala paramilitární jednotky, které byly a jsou hrozbou jakékoliv demokratické vlády na Filipínách.
• G. Snaha získat kontrolu nad Mory a Igorovy podlomila filipínský politický systém ještě v dalším ohledu. Neustálá proklamace ?teritoriální integrity? a další nacionalistická hesla, pomohla nastolit Marcosův autoritářský režim, vyvolala rozkol v Aquinově administrativě a byla jedním z důvodů čtyř pokusů o státní převrat. V takovéto extrémistické atmosféře je racionální debata nemožná, ba naopak, tato atmosféra přiživuje intoleranci a tyranii.
• H. Zatímco Morové a Igoroti požadují pouze národní sebeurčení a nezpochybňují legitimitu filipínské vlády v základních demokratických funkcích, marxistická Nová lidová fronta tak činí (a to permanentně od r. 1946, pozn. překl.). Obě politická křídla, tj. prozápadní vláda prezidenta Marcose a prokomunistická opozice, se shodnou na filipínském nacionalismu. Každá z těchto stran však chce dosáhnout upevnění centrální moci jiným způsobem.

Odmítáním národního sebeurčení Morů a Igorotů tak musí Manila bojovat proti třem protivníkům místo jednoho. Komunisté tak těží z této situace dle přísloví "když se dva perou, třetí se směje".

Dalším z argumentů proti nezávislosti Morů a Igorotů je fakt, že na jejich území žije mnoho Filipínců. Kdyby byla Morům a Igorotům garantována nezávislost v hranicích z roku 1912, museli by usedlí Filipínci žít mimo Filipíny, což by byla nespravedlnost vůči těmto Filipíncům. Díky promíchanosti osídlení daného území by ani nebylo možné určit přesné hranice jednotlivých národů tak, aby žily v oddělených státech. Tento argument však jasně zneužívá demokratická práva, protože demografické osídlení, na které se filipínská vláda odvolává, zapříčinila umělou kolonizací právě ona. Z logiky tohoto argumenty bychom museli odsoudit některé podmaněné národy např. v Číně aj. k trvalé okupaci a event. k jejich zániku.

K dekolonizaci přitom došlo v mnoha státech. Např. Francie opustila Alžír, Německo akceptovalo referendum a přenechalo Alsasko-Lotrinsko Francii, Italové opustili Libyi , dále již došlo v tomto století ke dvěma masivním přesunům obyvatelstva ? mezi Tureckem a Řeckem ve dvacátých letech a mezi Indií a Pákistánem ve čtyřicátých letech.

Rozpad Filipín by destabilizoval region

Ohrožení míru v oblasti Filipín pochází ze snahy filipínské vlády ovládat dva malé národy ? Igorovy a Mory ? a z nich především druhý jmenovaný. Posedlost Manily udržet si kontrolu nad Morolandem vedla až k územním požadavkům na malajsijskou provincii Sabah. Manila tvrdila, že Sabah byl integrální součástí sultanátu Sulu a že sultán převedl dědická práva na toto území na Filipíny. V šedesátých letech vedl tento spor málem až k válce s Malajsií..

Nový politický statut přinese stabilitu

Vyhlášení nezávislosti státu Morů a Igorotů by vedlo k politické stabilizaci regionu a Filipín zvláště. Ani Singapur, který byl vyloučen s Malajské federace v roce 1965, ani nezávislá Brunej, která se odmítla připojit k Malajsii a stala se plně suverénní v roce 1985, nedestabilizovali Jihovýchodní Asii.Strašák destabilizace se používá ke zdůraznění hrozby politické destabilizace v případě jakéhokoliv dělení Mindanaa a Luzonu.Přitom Borneo je rozděleno mezi tři nezávislé státy ? Malajsii, Indonésii a Brunej ? a filipínští nacionalisté toto rozdělení nijak nezpochybnili.Když mohlo být schváleno rozdělení Bornea, proč ne Luzonu a Mindanaa?

Hranice vymezené Západem jsou ze své podstaty pokrokové a proto nadřazené. Velké moderní ekonomické státy jsou nadřazené malým tradičním ekonomikám. Současný globální ekonomický systém vyžaduje pro svou životaschopnost velké prozápadní státy.

Nacionalismus je již překonaný a nestabilizující prvek. Nehledě na fakt, že nacionalismus je produktem západní Evropy vzešlým v 19. st. z průmyslové a Francouzské revoluce, je to dnes paradoxně Evropa a Spojené státy, které dnes zpochybňují legitimitu nacionalismu jako motivačního prvku a jsou proto slepé a hluché k potřebám třetího světa.

Náboženství je soukromou věcí osobního přesvědčení, která by neměla zakládat nárok na nezávislost či vznik samostatného státu.Tento argument však vychází z křesťanské tradice. Ať již věřící křesťan nebo západní ateista, který je tak jako tak křesťanstvím od dětství formován, u obou typů existuje necitlivost a možná i strach z jiných náboženství a proto se u nich snaží eliminovat politickou moc.

Moderní západní kultura dominuje ostatním. Materiální blahobyt, technologické vymoženosti a všudypřítomná politická a ekonomická moc, kterou disponuje tato kultura, jsou jen důkazem její světové nadvlády.

Zájmy USA směřují proti nezávislosti

Jak již bylo uvedeno v předešlých odstavcích, zájmy USA směřovaly proti nezávislosti Morů a Igorotů. Od roku 1898 zastávala vláda USA (nehledě na to zda byla u moci Republikánská či Demokratická strana) striktní postoj k územní integritě Filipín. Existují čtyři faktory, které brání USA ve změně stávající politiky vůči Filipínám přinejmenším v nejbližších letech.

• Vůle USA zachovat si v Tichomoří své letecké a námořní vojenské základny na území Filipín. Ačkoliv se tato území nenacházejí na sporném území, USA se pravděpodobně obávají, že v případě vzniku nezávislých států Morů a Igorotů by je filipínská vláda obvinila z nedostatečné obrany územní integrity Filipín a vypověděla by nájemní smlouvy na svá území. Existuje dokonce důvodné podezření, že USA v 70 letech na tento nátlak Manily reagovala vzdušnými útoky na M.N.L.F. na Mindanau. Hrozby Manily však postoj USA příliš neospravedlňují.
• Zájem amerických firem na ochranu jejich výnosných obchodních vztahů s Filipínami. Během desetiletí se mezi filipínskými a mezinárodními firmami, v jejichž čele jsou firmy americké, vybudovaly vzájemně výhodné vztahy. Kvůli touze zvyšovat obchody a tím zisky byla území domorodých kmenů pod hlavičkou ?rozvojové pomoci? obsazena a využita pro obchodní účely. Profit získaly obě strany ? zahraniční firmy finanční zisk a filipínské vládě se díky tomu podařilo podlomit soudružnost domorodých kmenů, filipínská vláda zřídila na těchto územích své úřady o nechala je osídlit filipínskými kolonisty.

Aby filipínská vláda podpořila zájem investorů o ?rozvojové projekty, nabídla zájemcům daňové úlevy až do výše 100%. Mezinárodní firmy se nenechaly dvakrát pobízet a během války v šedesátých, sedmdesátých a počátkem osmdesátých let na tom vydělávaly. Hlavním cílem ?rozvoje? bylo Mindanao, ze kterého se stala výkladní skříň filipínského zemědělství.

Mindanao je pokladnicí Filipín. Vyskytuje se na něm 100% filipínských zásob gumy, 100% vývozních banánů a ananasů, 100% hliníkové rudy, 90% železné rudy, 89% niklu, 89% kobaltu, 62% vápence, 56% kukuřice, 50% kokosových ořechů, 50% zinku, 50% ryb, 40% dobytka, 25% uhlí a 20% rýže. S třemi pětinami využitelných zalesněných ploch Filipín je těžba dřeva dalším lukrativním odvětvím. Celková plocha vyhrazená pro dřevařské těžařské společnosti je pět miliónů hektarů. Nezanedbatelným zdrojem příjmů pro Manilu jsou pak další produkty jako například ramie, káva, kakao, měď, cement, mramor, ocel a zlato.

Většina zisků z těchto komodit jde několika obřím americkým nadnárodním firmám. 97% veškerých příjmů z gumárenského průmyslu jde do tří firem ? Goodrich, Goodyear a Firestone. 99% zisků z prodeje ananasů jde do firem Dole a Del Monte, které jsou na Mindanau vlastníky okolo 16.500 hektarů ananasových plantáží, které jsou jedny z největších na světě.

Nejvýnosnější plodinou na Mindanau jsou banány, které se pěstují na 27.000 hektarech plantáží. Tyto plantáže jsou kontrolovány čtyřmi firmami ? Dole, Del Monte, United Fruits a Sumitomo (japonská firma) ? které zároveň kontrolují veškerou distribuci a export. Koncem sedmdesátých let činil zisk z jednoho hektaru banánové plantáže průměrně 9.700 USD ročně.

Firma Del Monte zase ovládá skrze různé firmy 61% filipínského zpracovatelského průmyslu, včetně například živočišného krmiva, dobytka a rybářství. Firma Dole ovládá v tomto průmyslu 38%, je největším producentem kávy a navíc rozšířilo svou činnost na výrobu skla, cukru a bankovnictví.

Další osud Mindanaa je nastíněn tím, co se děje na igorotské půdě ? ekologická devastace, hospodářský chaos a demografická destrukce.